Kočku jsem domů přivezla 27. 12. 2020.

Odstěhoval ses 1. 12. 2020. 

Přišla jsem z práce a tvé věci byly pryč. Skříň s oblečením zela prázdnotou, až na pár zbytečných nebo nenositelných věcí. Třeba modře kostkovaná košile, kterou sis koupil, když jste jeli od práce na Oktoberfest. To bylo ještě před covidem. Další byl svatební oblek. Ironie. No jasně, že si ho nevezmeš sebou. Nepotřebuješ ho. Navíc máš ještě jeden novější a hlavně - co dřív byly služební cesty hlavně do Německa, to jsou teď telekonference a videokonference. 

Je mi nekonečně líto dětí. Před nějakou dobou jsme potkali na chodníku sousedovy děti. Nakládali do auta hromadu věcí. "Snad se nestěhujete?" ptám se. "Naši se rozvádějí," řekl mi klučina. "Mami, co to znamená rozvádějí," ptala se mě tehdy asi čtyřletá Klárka. Když jsem jí to vysvětlila, s úzkostí v hlase se mě zeptala: "mami, že se nikdy nerozvedete?" Ujistila jsem ji, že ne.

Nikdy neříkej nikdy.

Mám tě pořád ráda.

Tak už vím.
Nedalo mi to a napsala jsem ti dopis. Potřebovala jsem ti říct, co cítím, když jsem viděla, že nemáš chuť se mnou mluvit a já se naopak styděla ti říci, co mě trápí.

Řekl jsi, že si o něm promluvíme. A tak jsem se všechno dozvěděla.
Už pět let se trápíš, připadáš si přehlížený. Byl jdi zoufalý, cítil ses na dně a měl jsi problémy v práci.
Předstíral jsi celou tu dobu, že se nic neděje, a chtěl jsi, aby se to změnilo. A já jsem se starala se stále stejnou péčí a láskou a přitom si řešila své nahoru-dolů v nepravidelných a různě dlouhých nekonečných epizodách. A proto jsi mi také nic neřekl, bál seS mojí reakce.
Mrzí mě to. Mrzí mě to i proto, že jsem nic nepoznala, protože jsi to tak chtěl. A je mi hrozně líto, že jsi mi jako své manželce nedal příležitost a důvěru, abych ti dala to, co mi chybí.

A pak, po týdnu jsi mi oznámil, že mě máš rád, ale že už mě nemiluješ.
Chtěl jsi to nechat dojít tak daleko? Už tenkrát jsi věděl, že to tak chceš? Že ten vztah za to nestojí?
Zasloužila bych si to vědět, nemyslíš?
V dobrém i ve zlém - pamatuješ?
Přestože ty ses cítil málo milován a oceněn, byl jsi to ty, kdo vztah zahodil.

Ticho

Ticho. To je to nejhorší, co vás ve vztahu může potkat. Každý den, každou noc... Ve dne si melu svoje monology a snažím se, tak jak mi to moje chybějící odvaha dovoluje. Snažím se udělat pár kroků vpřed na úzké lávce, na jejíž koncích oba stojíme proti sobě. Nemám odvahu s tebou mluvit...postupné utichání našeho vztahu mi ji vzalo.
Nevím, jestli jsem příčina tvého ticha. OK, nevypadám už tak, jako když mi bylo 25 a my se prvně potkali. Nikdy jsem nebyla modelka, to ne. Teď je mi skoro 40. Mám vytahaný břicho, protože jsem v něm s láskou nosila naše dvě děti. Mám vrásky z probděných nocí. Nezavadíš o mě už ani rukou, pohledem ani slovem.
Někdy, když najdu odvahu a namítnu něco k probíhající situaci, zatínáš pěsti a zuby a já pak tu odvahu zase ztratím a cítím se prázdná.
Potkáte mě a zahraju vám spokojenou manželku, ale uvnitř jsem rozbitá a polámaná. Nešťastná. Nemilovaná. Zobu pilule radosti, protože bez nich bych to už zabalila.
Děti mi lásku vyznávají a já jim ji s radostí vracím. Jenže dospělý člověk potřebuje cítit, že je milován jiným dospělým.
Před Vánoci jsem mlčela já - ze vzteku, že nemocný nechceš jít k lékaři. Přišlo mi tvé chování nezodpovědné vůči tobě i vůči nám. V tom utichajícím vztahu jsem už z toho nějak nedokázala úplně vystoupit. Napůl mě to vleče a napůl se snažím vystoupit. Ale potřebuji držet za ruku.
Potřebuji - celým svým srdcem, celou mou bolavou bytostí - podržet za ruku a slyšet aspoň jedno milé slovo. Umírám touhou slyšet od tebe něco hezkého. Nebo aspoň něco. Cokoliv.
Jinak se budu dál snažit nezabalit to kvůli dětem, protože pak už na ničem jiném nezáleží...