Ticho. To je to nejhorší, co vás ve vztahu může potkat. Každý den, každou noc... Ve dne si melu svoje monology a snažím se, tak jak mi to moje chybějící odvaha dovoluje. Snažím se udělat pár kroků vpřed na úzké lávce, na jejíž koncích oba stojíme proti sobě. Nemám odvahu s tebou mluvit...postupné utichání našeho vztahu mi ji vzalo.
Nevím, jestli jsem příčina tvého ticha. OK, nevypadám už tak, jako když mi bylo 25 a my se prvně potkali. Nikdy jsem nebyla modelka, to ne. Teď je mi skoro 40. Mám vytahaný břicho, protože jsem v něm s láskou nosila naše dvě děti. Mám vrásky z probděných nocí. Nezavadíš o mě už ani rukou, pohledem ani slovem.
Někdy, když najdu odvahu a namítnu něco k probíhající situaci, zatínáš pěsti a zuby a já pak tu odvahu zase ztratím a cítím se prázdná.
Potkáte mě a zahraju vám spokojenou manželku, ale uvnitř jsem rozbitá a polámaná. Nešťastná. Nemilovaná. Zobu pilule radosti, protože bez nich bych to už zabalila.
Děti mi lásku vyznávají a já jim ji s radostí vracím. Jenže dospělý člověk potřebuje cítit, že je milován jiným dospělým.
Před Vánoci jsem mlčela já - ze vzteku, že nemocný nechceš jít k lékaři. Přišlo mi tvé chování nezodpovědné vůči tobě i vůči nám. V tom utichajícím vztahu jsem už z toho nějak nedokázala úplně vystoupit. Napůl mě to vleče a napůl se snažím vystoupit. Ale potřebuji držet za ruku.
Potřebuji - celým svým srdcem, celou mou bolavou bytostí - podržet za ruku a slyšet aspoň jedno milé slovo. Umírám touhou slyšet od tebe něco hezkého. Nebo aspoň něco. Cokoliv.
Jinak se budu dál snažit nezabalit to kvůli dětem, protože pak už na ničem jiném nezáleží...
Žádné komentáře:
Okomentovat